Kdy byla založena ves Týnec, ve které se nachází známý barokní zámek, přesně nevíme. Předchůdcem zámku byla gotická tvrz,
nahrazená v druhé polovině 16. století renesančním sídlem. Klatovsko, ležící při jihozápadní zemské hranici středověkých Čech,
bylo soustavněji osidlováno teprve od 12. věku, takže počátky Týnce lze hledat nejpravděpodobněji rovněž v téže době.
Na jeho starší původ upomíná rovněž místní jméno Týnec, vzniklé ze tvaru týn ("plot"), či starokeltského Taun, a mající původní
význam "osada obehnaná či chráněná plotem, místo hrazené, otýněné, opevněné kůly". 1)
Zřejmě prvním majitelem vsi byl klášter svatého Jiří na Pražském hradě (ten založila Mlada, dcera
Boleslava I. v roce 973), přičemž nelze vyloučit, že jeho představení nechali založit
rovněž Týnec. Klášter totiž získal od českého panovníka Vladislava II.
(vládl v letech 1140 až 1172) část území poblíž místa,
kde byly později založeny Klatovy, které kolonizoval. Jelikož původní královskou darovací listinu klášter ztratil (otázkou ovšem je,
zdali byla vůbec vydána), nechal ve druhé polovině 13. století vyhotovit falzum, hlásící se k roku 1227, v němž je jako jeho majetek
připomínána rovněž ves "Tinci", tj. Týnec. 2) Jak již řečeno, jedná se sice o listinné falzum, ovšem údaje v něm uvedené lze považovat
za odpovídající stavu z počátku 13. věku. Existenci vsi nejpozději ve dvacátých letech 13. století ostatně spolehlivě dokládá
tentokrát již listinný originál z roku 1233, jehož vydavatel, papež Řehoř IV., jím potvrdil svatojiřskému klášteru držbu majetku
včetně vsi Týnec. 3)
Týnec tedy patřil nejpozději od počátku 13. věku církevní instituci. Kdy z jejích rukou vyšel, nevíme. Můžeme však předpokládat,
že klášter svatého Jiří byl nejen jeho zakladatelem, ale že ve vsi, jejíž význam snad převyšoval okolní osídlení, založil zřejmě
v první polovině 14. století rovněž kostel, zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. 4) Jeho existence je nepřímo doložena již k roku 1352. 5)
Roku 1362 v něm byl oltář svatého Jana Evangelisty, neboť tehdy učinil v jeho prospěch nadání ve výši 6 kop českých grošů ročního
platu držitel sousedního hradu a panství Přibík z Klenové, aby byla pravidelně sloužena mše za duši otce Přibíka. 6)
V této době však Týnec již klášteru nepatřil, neboť ten, jak bylo již výše řečeno, ves neznámým způsobem ztratil. Rovněž je neznámo,
jak se dostala do majetku světských osob, jimž poté patřila už trvale. Nejpozději počátkem padesátých let ji získali bratři Jan a Jošt,
píšící se s přídomkem "z Týnce" již 19. května 1355, kdy dosadili k týneckému kostelu po úmrtí Martina nového kněze Matyáše z Miličína. 7)
Jelikož však o jejich osudech prameny mlčí, nevíme ani to, kdo byl jejich otcem a jak dlouho jim Týnec patřil. Ten nacházíme roku 1379
rozdělený mezi tři spoludržitele. Byli to především bratři Mikeš starší a Mikeš mladší a dále Půta, z nichž bratři drželi společný plat
ve výši tři a půl hřivny a dvě svobodná popluží, Půtovi patřil plat čtyři hřivny a ve vsi neznámé polohy "Rzekonie" další dva lány,
a konečně samotný Mikeš mladší v Týnci držel půl druhého lánu a svobodné popluží. 8)
Souvislosti mezi bratry Janem a Joštem a bratry Mikšovými pro nedostatek pramenů bohužel neznáme, takže nevíme ani to, zdali byli
příbuznými či zdali mladší dvojice byla přímými potomky jednoho ze starších bratrů. Obdobně tápeme rovněž roku 1400, kdy je připomínán
Jan z Týnce. O něm víme pouze tolik, že uvedeného roku věnoval kostelu v blízkých Lubech les rozkládající se mezi Lubami a Týncem,
a obdarování kostela potvrdil listinou z 26. června samotný český král Václav IV. 9) Obdobně torzovité zprávy jsou rovněž o následujícím
držiteli. Roku 1437 se připomíná - bohužel bez bližších souvislostí - Diviš z Týnce. 10) Diviš však vystupuje na rozdíl od předchozích
majitelů týneckého statku z anonymity ještě jednou, totiž roku 1446. Uvedeného léta paní Ofka z Velhartic a ze Lhotky, dcera zemřelého
Jana zvaného Boček ze Lhotky, prodala s matkou Kateřinou pustou tvrz ve Lhotce u Petrovic a celou ves, část Rohozna a tvrz a ves Petrovičky
u Janovic nad Úhlavou za 450 kop českých grošů Přibíkovi z Klenové. Pro nás je důležitým faktem, že smlouvu stvrdilo několik svědků,
mezi nimiž nacházíme Diviše z Týnce ("Diuissius de Tyncze"). 11)
Rokem 1446 však končí dosud známé zprávy o Týnci, který vystupuje z pramenů až v době těsně před polovinou 16. věku jako součást
panství blízkého hradu Klenová. V této souvislosti historici předpokládají, že snad již v době kolem poloviny 15. století byl
týnecký statek připojen ke Klenové. Snad se tak stalo právě za Přibíka z Klenové, který tehdy podstatným způsobem rozšířil majetek.
Nicméně písemné zprávy o spojení Týnce s jeho panstvím známy dosud nejsou.
Jelikož Týnec tvořil součást významnějšího majetku, není divu, že jeho původní význam silně poklesl. Uvědomíme si to zvláště
v té souvislosti, že počátkem 16. století získal Klenovou a tedy i Týnec Zdeněk Lev z Rožmitálu, jeden z nejbohatších mužů tehdejších
Čech. Jelikož však jeho politické aspirace vyžadovaly stálý přísun peněz, nebylo divu, že jeho syn Adam Lev se po úmrtí otce ocitl
v těžké, nezáviděníhodné situaci. Jeho majetek byl zadlužen a když nebyl schopen splácet dluhy, věřitelé se začali hlásit o svá práva
razantněji. Adamovy zděděné dluhy byly zapsány rovněž na Klenové a Týnci.
Jedním z jeho věřitelů byl Jan z Gutštejna. Páni z Gutštejna se vychloubali, že patří k nejstaršímu šlechtickému rodu,
což vzhledem k erbu (tři zlaté parohy) je možné, neboť ty měl v erbu i blahoslavený Hroznata, zakladatel kláštera v Teplé. Po smrti Jana
přešly pohledávky na nedospělé děti pod poručnictvím matky Anny z Říčan. Ta postoupila práva k zápisům na dlužné peníze Volfovi
Rýzmberskému z Janovic a od něho je získal Adam Řepický ze Sudoměřic. Ten však nehodlal čekat na splacení dluhu, které ostatně bylo
vzhledem k Adamově situaci v nedohlednu a roku 1546 se prostě uvázal v klenovské panství a tedy i "v Tejnec ves pustou a v kostel
Panny Marie a faru s podacím kostelním". 12) Jeho krok byl zcela pochopitelný, neboť jedině tímto způsobem mohl získat dlužný obnos
zpět. Uvázání se v majetek dlužníka v tehdejší právní praxi znamenalo, že ten poté patřil věřiteli po tak dlouhou dobu, dokud jeho
výnos nenahradil dlužné peníze. Netřeba však jistě zdůrazňovat, že věřitelé se snažili získat z dlužníkova majetku maximum, takže
jej většinou ekonomicky položili.
Adam Řepický ovšem nechtěl podstoupit složité "ždímání" statku, pročež záhy po uvázání se v něj prodal svá práva mocnějšímu šlechtici,
Adamovi ze Šternberka, pánu na Zelené Hoře nad Nepomukem. Adam postupoval shodně a roku 1547 se rovněž uvázal v klenovské panství
s Týncem. 13) Adam Lev proti tomu sice protestoval, ovšem nebylo mu to nic platné. Když pak navíc zjistil, že skutečně nebude schopen
dluh zaplatit, jeho rukojmí Jan Byšický z Byšic a Jan Žatecký z Vejkrštorfu uzavřeli roku 1555 smlouvu s Adamem ze Šternberka a za
3 223 kop českých grošů mu klenovské panství a "Tejnec tvrz pustou, ves tudíž pustou a dvory kmetcí s platem" prostě prodali. 14)
Adam si však nehodlal klenovské panství ponechat a stejného roku je prodal za 3 125 kop českých grošů Jiříkovi Harantovi
z Polžic a Bezdružic. 15) Jiřík se pak rozhodl, že Klenovou si podrží dále, ovšem bez některých součástí panství. Téhož roku 1555
proto uzavřel smlouvu s Bořivojem Rochcem z Otova a za 1 250 kop českých grošů mu prodal "Tejnec tvrz pustou, dvůr poplužní s poplužím
pustý a ves pustou Tejnec, Vacovy ves celou" se vším příslušenstvím. 16) Teprve tímto rokem skončilo spojení Týnce s Klenovou a ves
byla opět osamostatněna.
Nový týnecký majitel Bořivoj Rochce z Otova držel ves již před uzavřením výše zmíněné smlouvy, neboť v jejím textu je již zmiňován
s přídomkem "a na Tejnci". Ze vsi opět vytvořil samostatný šlechtický statek, který poté spravoval po třicet let. Jeho majetek
však rozhodně nebyl nikterak mimořádného rozsahu. Když roku 1557 odhadoval jeho velikost v souvislosti s berními účely, přiznal,
že jemu samému patří majetek v odhadní ceně 600 kop a poddaným pak majetek v ceně 104 kopy, celkem tedy drží majetek za 704 kopy
českých grošů. 17) Tato suma tedy nebyla nikterak velká, neboť se nerovnala ani kupní ceně Týnce z roku 1555. I když musíme
předpokládat její záměrné snížení (vždyť Bořivojovi byla podle ní vyměřována zemská berně), přesto Týnec patřil k jednomu z nejmenších
šlechtických zboží tehdejšího Klatovska.
O Bořivojovi se dochovalo několik zajímavých písemných zpráv. Již roku 1556 byl pohnán klatovskou městskou radou ke komornímu soudu
v souvislosti s poddaným města Janem Holubem ze Lhotky. 18) Více sporů však vedl se svými "urozenými" sousedy. Roku 1559 se dostal
do konfliktu s Jiřím Harantem na Klenové, který ho obeslal k soudu za to, že zbil a zranil Jiřího poddanou Annu, pastýřku z Javora. 19)
Samotný Bořivoj pak pohnal před soud roku 1563 Markolta z Tedražic, který koupil od jeho poddaného z Vacov koně, ale nezaplatil
mu za něj. 20) O rok později vyvolal nový konflikt s klenovským pánem, Jiříkem Harantem. Tehdy to byl on, kdo obeslal souseda k soudu.
Požadoval po něm, aby k němu dopravil poddaného Jana Vrbu ze vsi Javor, kterého obvinil z krádeže. Řečený Jan Vrba měl 22. července
1561 sklidit obilí z pozemků ležících poblíž silnice vedoucí do městečka Strážova, patřících Bořivojovi, jenž si za to počítal pokutu
ve výši 10 kop českých grošů. 21) Spor se poté táhl ještě roku 1568, kdy byl ukončen v Bořivojův prospěch. 22) Roku 1566 však byl on
sám pohnán k soudu Jiřím Harantem z Polžic na Klenové a obviněn, že 25. ledna téhož roku porušil poddaným kácet stromy na Jiřího
pozemcích zvaných "Mezi cestami" nad vsí Loučany, za což poškozený požadoval pokutu 10 kop českých grošů. 23)
Roku 1570 navštívil Bořivoj Klatovy a v domě Jiříka Uzdaře se sešel s přáteli. Při té příležitosti s nimi vypil něco alkoholu,
takže bylo jen logické, že setkání vyústilo ve spor s Janem Obyteckým z Obytec, majitelem obyteckého statku, ležícího východně
od Klatov. Bořivoj se rozhodl spor vyřešit rázně, Janovi vyťal políček a poté jej ohrožoval kordem. Postižený se však obrátil roku
1571 na soud a po Bořivojovi požadoval satisfakci. Záležitost ukončila až dohoda, kterou mezi sebou oba uzavřeli. 24)
Samotný Bořivoj samozřejmě pořádal posezení s přáteli rovněž doma na Týnci. Jedno takové se odehrálo roku 1572. Obdobně jako zmíněné
v Klatovech však skončilo rovněž svárem mezi Janem Sobětickým ze Sobětic a Samuelem Kouskem ze Sobětic, při němž druhý jmenovaný
"dobyl" na Jana kord "a chtěl ho probodnout". Spor poté řešil roku 1574 rovněž soud. 25)
Písemné zprávy umožnily učinit si alespoň částečnou představu o Bořivojově životě, ovšem o jeho další činnosti, zvláště o správě
majetku, nevíme nic. Známo je jen to, že Bořivoj obnovil týneckou tvrz a poplužní dvůr, ale ani o jejich stavební podobě se písemné
zmínky rovněž nepodařilo objevit. A tak prakticky jedinou dochovanou památkou na tohoto majitele týneckého statku jsou dvoje boží muka,
umístěná na cestě z Týnce na Klenovou a z Týnce do Klatov. Prvně zmíněná na sobě nesou ještě dnes patrný Bořivojův erb (totožný
s erbem Příchovských z Příchovic, v němž jsou tři spojené labutí krky) s písmeny BRZUTO, tj. Bořivoj Rochce Z UTOva, jak se tehdy
jeho rodové jméno psávalo, a nad dalším erbem písmena ARZR a letopočet 1575. Tento erb patřil Fremutů ze Stropčic a Šlovických
ze Šlovic, z něhož snad pocházela Bořivojova manželka. 26)
Poslední dosud známá zpráva o Bořivojovi pochází z roku 1581, kdy obeslal ke komornímu soudu Kryštofa Roupovského z Roupova
sezením na Vlčtejně a Červeném Poříčí, jelikož po něm požadoval předložení některých písemnosti. 27) Někdy po tomto datu
zemřel. Týnecký statek poté přešel na jeho sestry a neteře Froniku, Dorotu, Annu Bechyňovou, Benignu a Reginu. Dámy však
setrvaly v jeho držení jen krátce. Zřejmě velmi záhy přišly k poznání, že relativně malý statek lze spravovat společně
jen obtížně. Kromě toho je více než pravděpodobné, že Bořivoj po sobě zanechal mimo majetku rovněž dluhy. Již roku 1584
totiž výše jmenované přiznaly, že jsou dlužny částku 1 050 kop míšeňských grošů Janovi Vidršpergárovi z Vidršperku a jeho
nedospělým bratrům Jiříku Volfovi, Gothardu Jindřichovi a Janu Jakubovi a postoupily jim majetek po Bořivojovi, totiž
"tvrze a vsi Tejnce a dvory kmetcí s platem, dvoru poplužního s poplužím při též tvrzi ležícího, vsi Vacovy, vsi Novou Nevděk,
ve vsi Lhotce jednoho člověka příjmím Horníka s platem jedním vrchnosti a druhým ke kostelu náležitým, vsi Chvalšovic a vsi
Předbojovic, vsi Stojanovic s dvory kmetcími s platem" a veškeré příslušenství. 28) Týnec tak vyšel roku 1584 z rukou
Rochců z Otova, kteří se na něj již nevrátili.
Nový týnecký vlastník, Jan Vidršpergár s bratry, patřil ke členům široce rozvětveného rodu, osedlého na mnoha statcích
Klatovska, Domažlicka a Plzeňska. Samotný Jan, kterému po rozdělení s bratry Týnec zůstal, se připomíná v tituláři české
šlechty z roku 1589 jako "Jan mlad. Widrsspergar z Widrssperku na Lomcy a Teyncy", tedy s přídomkem po statcích
Lomec a Týnec. 29) Jan byl nazván mladším proto, že kromě něho žili současně další dva Janové z téhož rodu; Jan nejstarší
držel Mutěnín a Záhořany a Jan starší Hlohovou. Jméno statku Lomec, ležícího jen dva kilometry severně od Týnce, bylo v jeho
přídomku uvedeno proto, že původní majitel, Jan Vidršpergár, tehdy zemřel a Jan mladší vykonával poručnictví nad majetkem
a jeho dvěma syny, Sebastiánem a Jindřichem. 30)
Na rozdíl od Bořivoje Rochce a jeho dědiček nezůstalo o Janovi dochováno tolik písemných zpráv. Janovo jméno nenacházíme
kupodivu ani v soupisu poplatníků zemské berně z roku 1603, v němž naopak figuruje řada jeho příbuzných. 31) Zato o něm
víme, že měl dvě dcery, Annu Evu a Annu Magdalénu. První z nich, Annu Evu, provdal neznámo přesně kdy za Viléma Albrechta
Krakovského z Kolovrat, kdežto druhou, Annu Magdalénu, dal roku 1607 za ženu Vilému nejstaršímu Vrábskému z Vrábí.
Ve svatební smlouvě určil, že dceři dá věnem částku 3 000 kop míšeňských grošů. 32) Důležité pro další vývoj týneckého
majetku však bylo, že tím ji "nevybyl", tj. dcera nebyla oddělena od sestry a stále si uchovala nárok na podíl z otcova
týneckého statku.
Zajímavá zpráva o Janovi se dochovala z roku 1608. Tehdy byla na panovníkovu výzvu svolána veřejná hotovost, jíž se byli
šlechtici povinni osobně zúčastnit. Řada z nich se však z účasti omluvila a stejně učinil také Jan. 21. května odeslal
do Prahy list, v němž vysvětloval, že na místo srazu hotovosti nemůže dorazit ze zdravotních důvodů, neboť jak uvedl,
"jsauce já tělem přebraný, k tomu na nohy velice nedostatečný, tak že mi ve zbroji na koni jeti a nebo pěšky těm věcem
za dosti učiniti možné není". 33) Roku 1615 pak Jana nacházíme v soupisu poplatníků berně, kdy byl povinen platit berni
ze sedmadvaceti osedlých, ovčáckého mistra a jeho pacholka. 34)
Jan Vidršpergár, zvaný ke konci života nejstarší, zemřel zřejmě kolem roku 1620. Majetek po něm přešel na obě dcery,
Annu Evu, provdanou Krakovskou z Kolovrat, a Annu Magdalénu, manželku Viléma nejstaršího Vrábského z Vrábí, majitele
statků Drahonice, Dešenice a Uzenice. Jak již bylo konstatováno výše, Jan Vidršpergár vyplatil starší dceři věno a totéž
jistě neopomněl ani v případě mladší dcery. Rozhodující však bylo, že zemřel zřejmě bez poslední vůle, což zkomplikovalo
dělení sester o zbylý majetek.
Vilém Vrábský se snažil vyřešit záležitost dohodou. V letech 1622 a 1623 proto zaslal švagrové Anně Evě dva listy,
jimiž po ní žádal vydání originálu svatební smlouvy z roku 1607, kterou zanechal u jejího otce Jana Vidršpergára na Týnci.
Když však nebylo jeho žádosti vyhověno a smírné prostředky selhaly, situace dospěla roku 1624 tak daleko, že 11. listopadu
podal na Annu Evu Kolovratovou žalobu. Požadoval po ní předložení svatební smlouvy, která zůstala "na Tejnci v tom sudu
na nových sejpkách", neboť jejím prostřednictvím hodlal prokázat, že jeho manželka nebyla od sestry majetkově oddělena,
takže jí a jejím prostřednictvím synovi Janu Václavovi patří nárok na polovinu týneckého statku. 35)
Anna Eva se obžaloby zalekla a ihned začala činit kroky k zajištění majetku. Věděla však dobře, že Vilém Vrábský,
resp. její sestra jsou v právu. Proto 30. listopadu 1624 přiznala, že je manželovi Vilému Albrechtu Krakovskému z Kolovrat
dlužna 100 kop českých grošů a proto mu dala právo, aby se po její smrti uvázal ve veškerý pozůstalý majetek.
Vazbou na manžela se jí podařilo pojistit značnou část majetku. V témže zápisu si však vymínila, že je oprávněna libovolně
naložit s částkou 5 000 kop míšeňských grošů. 36) Tato částka jí měla jistě posloužit k vyrovnání se sestrou. Zprávy
o dohodě mezi sestrami se sice nedochovaly, leč jistě k ní došlo, neboť týnecký statek setrval v rukou Anny Evy,
resp. jejího manžela Viléma Albrechta Krakovského z Kolovrat.
Vilém Albrecht byl jedním z nejzajímavějších držitelů týneckého statku. Událostí předcházejících bělohorské bitvě
se neúčastnil, resp. zůstal věrným přívržencem Ferdinanda II. Projevilo se to také roku 1628, kdy po vydání Obnoveného
zřízení zemského, umožňujícího svobodným obyvatelům Království českého vyznávat pouze římskokatolickou víru, působila
v jihozápadních čechách komise pod vedením pověstného zbohatlíka Přibíka Jeníška z Újezda, zjišťující stav vyznání
obyvatelstva. 4. dubna zasedala v Klatovech a Vilém Albrecht před ní připověděl "categorice katolickým zůstat". 37)
Vilém Albrecht poté seděl na Týnci několik desetiletí. Jelikož se rozhodl proměnit je v centrum rodového majetku, přikoupil
k němu postupně množství okolních statků. Již 12. prosince roku 1635 odkoupil od Mikuláše Jetřicha Čejky z Olbramovic
statek Vrhaveč. 38) Když mu pak roku 1639 přiznával Jiří Gothard Janovský z Janovic dluh 300 kop míšeňských grošů,
psal se proto s přídomkem "sezením na Týnci a Vrhavči". 39) Poté následovalo několik let, které Vilém Albrecht věnoval
zájmům mimo klatovský region. Z tohoto období zaujme snad jen zpráva z 25. května 1646, kdy hejtmané Plzeňského kraje
Petr Malovec z Chýnova a Jindřich Lapáček ze Rzavého, vyzvali správce týneckého panství, aby se dostavil 4. června do Plzně
k projednání záležitostí spojených s ubytováním a zásobováním vojska. 40)
17. ledna 1648 uzavřel Vilém Albrecht trhovou smlouvu s klatovskými měšťany a koupil od nich jejich pozemky ve Vrhavči
a Malovesce, 41) 22. května téhož roku pak získal od Jana Viléma Příchovského z Příchovic statek Petrovice nad Úhlavou. 42)
V berní rule, našem prvním katastru, pořízeném roku 1654, se proto psal s přídomkem po držených statcích "na Týnci, Vrhavči
a Petrovicích". 43)
Týnecký statek se po zmíněných nákupech podstatně zvětšil, ovšem Vilém Albrecht pokračoval v rozšiřování majetku i nadále.
16. října 1654 uzavřel smlouvu s Annou Jakobinou Žeberkovou a koupil od ní statek Srbice, 44) 20. dubna 1656 koupil od Jana
Karla Pernkloba ze Šenrejtu pozemky mezi vesnicemi Hradiště a Lhota 45) a 28. listopadu 1658 získal na základě smlouvy
s Apolénou Kryzeldou Štrausovou chlístovský statek. 46) Další dva statky připojil roku 1659: smlouvou ze 16. října koupil
od Jakuba Longina z Longinu prostřednictvím komisařů Sobětice 47) a jen několik dnů poté, 24. října, od Adolfa Floriána
Lehomského z Malevic dvůr Lhotu. 48) Obdobně skupoval statky rovněž v šedesátých letech. 4. dubna 1661 uzavřel smlouvu
s Evou Polyxenou Tuněchodskou, od níž koupil Těšetiny, 49) 24. dubna 1662 získal od Jaroslava ze Schirndingu Střeziměř 50)
a 18. června 1669 od Jana Jiřího Čejky z Olbramovic statek Veselí u Janovic nad Úhlavou. 51)
V závěru svého života se Vilému Albrechtovi podařilo získat ještě několik statků, ležících v poměrné blízkosti Týnce.
28. června 1678 koupil od Maxmiliány Františky Vratislavové statek Běšiny s Hubenovem, 52) 19. června 1683 získal
od pražského arcibiskupství Janovice nad Úhlavou, které měly tvořit základ majetku klatovského biskupství, jež však nakonec
nebylo založeno, 53) 30. ledna 1686 koupil od Rudolfa Hynka Vrábského Tluksy z Vrábí statek Dešenice ležící poblíž Nýrska 54)
a konečně roku 1687 od Kateřiny Polyxeny Kouskové z Perglasu Kouskovu Lhotku. 55)
Vilému Albrechtovi se tak podařilo vytvořit během několika desetiletí z bývalého drobného týneckého majetku velké panství,
sestávající z ne méně než třinácti původně samostatných statků. Týnec však nebyl jeho jediným majetkem, neboť další statky
držel rovněž v severovýchodních a ve středních Čechách. Když roku 1688 zemřel, předal synovi Maxmiliánu Norbertovi rozsáhlé
pozemkové vlastnictví, činící z něho jednoho z nejbohatších mužů českého království.
Souběžně s existencí samostatného týneckého statku je nutno rovněž předpokládat existenci týnecké tvrze, na níž žili její majitelé. Nejstarší tvrz vznikla jistě již v době kolem poloviny 14. věku a jako rezidence majitelů sloužila přibližně sto let. Po splynutí Týnce s Klenovou byla po určitou dobu využívána zřejmě především pro zajištění provozu týneckého poplužního dvora, ovšem snad počátkem 16. století byla i s částí vsi opuštěna. Písemné zmínky z let 1547 a 1555 proto připomínají "Týnec ves pustou s kostelem a tvrzí pustou". Když Týnec koupil roku 1555 Bořivoj Rochce z Otova, nejdříve obnovil hospodářskou základnu statku, tj. poplužní dvůr se vsí, a současně jistě rovněž tvrz. Dosud nezodpovězenou otázkou zůstává, zdali přistoupil pouze k obnově starší a tehdy pusté tvrze, nebo se rozhodl vystavět si v Týnci nové, reprezentativnější sídlo, které by splňovalo jeho požadavky na bydlení jistě lépe než poničená gotická stavba. Písemné prameny nás o jeho konání bohužel neinformují, jako pravděpodobnější se však jistě jeví předpoklad, že Bořivoj nechal v Týnci vyzdvihnout novostavbu. Již roku 1557 se po ní psal s predikátem "na Tejnici" a týž predikát používal i další léta. O tvrzi během jeho držby Týnce však přímé zprávy dosud chybějí. K nepřímým patří např. zmínka z roku 1572, kdy se tehdejší spor mezi návštěvníky odehrával "na Týnci", tj. jistě na tvrzi. Tu máme doloženou přímo až roku 1584. Zdali se jí týkaly stavební akce z období kolem roku 1660, kdy Vidršpergárové na Týnci budovali minimálně "nový sejpky", připomínané písemně k roku 1607, nevíme. Jelikož pak mladší prameny zmiňují až nový zámek vystavěný Kolovraty, nejsme prozatím schopni místo, kde starší a mladší tvrz stávaly, přesně identifikovat.
1 K výkladu místního jména týn a týnec srovnej především Profous, A. - Svoboda, J., Místní jména v Čechách. Jejich vznik,
původní význam a změny. Díl 4, S - Ž. Praha 1957, s. 408, č. 4.
2 Codex diplomaticus et epistolarius Regni Bohemiae (dále CDB). Díl 2, ed. Friedrich, G., Praha 1912, s. 418-423, č. 378,
spurium ze 13. století.
3 CDB 3, část 1, ed. Friedrich, G., Praha 1942, s. 37-41, č. 40.
4 Základní informace o kostele srovnej především Vaněk, F.- Hostaš, K. - Borovský, F. A., Soupis památek historických
a uměleckých v politickém okresu klatovském. Praha 1899, s. 174-179, dále Kolektiv: Umělecké památky Čech. Praha 1957, s. 802-803,
a Kolektiv: Umělecké památky Čech. Svazek 4, T - Ž, Praha 1982, s. 123-124.
5 Tomek, V. V., Registra decimarum papalium. In: Věstník královské České společnosti nauk za rok 1873, Praha 1874, s. 87.
6 Libri erectionum archidioecesis Pragensis saeculo XIV. et XV. Liber 1 (1358 - 1376), ed. Borový, Klement, Praha 1875, s. 73.
7 Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim. Liber primus (1354 - 1362), ed. Tingl, F. A.,
Praha 1867, s. 5.
8 Emler, J., Ein Bernaregister des Pilsner Kreises vom Jahre 1379. In: Abhandlungen der königl. böhmischen Gesellschaft
der Wissenschaften vom Jahre 1875 und 1876, Praha 1876, s. 13, 4. 54.
9 Národní knihovna ČR - rukopis sign. VI A 7, fol. 24.
10 Státní ústřední archiv (dále SÚA) - Desky dvorské (dále DD) 3, pag. 128.
11 SÚA - DD 5, pag. 344, totéž SÚA - DD 61, fol. F 11 (= pag. 344).
12 SÚA - Desky zemské větší (dále DZV) 83, fol. G 2-2v, juxta.
13 SÚA - DZV 41, fol. L 28-29v.
14 SÚA - DZV 11, fol. K 17-17v.
15 Tamtéž, fol. K 17v-18.
16 Tamtéž, fol. K 18v-19.
17 Placht, O., Odhad majetku stavů Království českého z r. 1557. Praha 1950, s. 70, č. 27.
18 SÚA - Komorní soud (dále KomS) 63, fol. J 7v.
19 Tamtéž, fol. L 15 (= fol. 239v).
20 SÚA - KomS 57, fol. Q 15 ( fol. 352v).
21 Tamtéž, fol. W 20 (= fol. 458v).
22 SÚA - KomS 44, pag. 590-591.
23 SÚA - Desky zemské menší (dále DZM) 164, fol. G 12v-13.
24 SÚA - KomS 64, fol. D 17v.
25 Tamtéž, fol. H 3v.
26 Popis božích muk viz Vaněk, F. - Hostaš, K. - Borový, F. A., Soupis, c. d., s. 181. Zdali Bořivojova manželka pocházela
skutečně z rodu Šlovických, jak se domnívá August Sedláček (Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl devátý,
Domažlicko a Klatovsko, Praha 1893, s. 254), dosud nevíme.
27 SÚA - KomS 32, fol. 3 (= fol. 29v).
28 SÚA - DZV 90, fol. E 23v-24.
29 Fauknar z Fonkenštejna, S., Titulář. Praha 1589, fol. Cc 5. Použitý exemplář uložen v knihovně SÚA - Staré tisky, sign. IV C 12.
30 K dějinám Lomce srovnej Sedláček, A., Hrady 9, c. d., s. 255-256.
31 Marat, František, Soupis poplatnictva 14 krajův království českého z roku 1603. In: Věstník Královské české společnosti nauk,
třída filosoficko-historicko-jazykozpytná, ročník 1898, Praha 1899.
32 Údaje o svatební smlouvě viz SÚA - DZM 169, fol. B 4-6, zápis z roku 1624.
33 SÚA - Militare, kart. 24, 1608/I-IV, duben, sv. 2, 2 fol. K tomu srovnej Líva, Václav, Regesta fondu Militare Archivu
ministerstva vnitra v Praze. Díl 2, 1590 - 1617. Praha 1938, s. 361.
34 Údaje uvedl Sedláček, A., Rozvržení sbírek a berní r. 1615. In: Abhandlungen der königl. böhmischen Gesellschaft
der Wissenschaften vom Jahre 1869, Praha 1870, s. 52, 4. 71.
35 SÚA - DZM 169, fol. B 4-6.
36 SÚA - DZM 234, fol. A 26v-27.
37 Oehm, V., Protokol reformační komisse, konané r. 1627 v krajích Bechynském, Prachenském a Plzenském.
In: Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosoficko- historicko-jazykozpytná, ročník 1897, Praha 1898, s. 25.
38 SÚA - DZV 312, fol. T 5-7v, zápis z roku 1660.
39 SÚA - Stará manipulace, sign. C 215/J 1, sv. 3.
40 Státní oblastní archiv Třeboň - Historica Jindřichův Hradec, i. č. 652.
41 SÚA - DZV 311, fol. D 9-11, zápis z roku 1656.
42 SÚA - DZV 306, fol. D 16v-21, zápis z roku 1650.
43 K tomu srovnej Doskočil, K., Berní rula 2. Popis Čech r. 1654, první díl, Praha 1953, s. 449.
44 SÚA - DZV 311, fol. B 25v-28v, zápis z roku 1656.
45 Tamtéž, fol. C 2v-3v.
46 SÚA - DZV 312, fol. N 3-5v.
47 SÚA - DZV 312, fol. T 28- V 2, zápis z roku 1660.
48 Tamtéž, fol. L 30v- N 2v.
49 SÚA - DZV 313, fol. G 3-5v.
50 SÚA - DZV 314, fol. H 19-21v.
51 SÚA - DZV 317, fol. S 29- T 1v.
52 SÚA - DZV 394, fol. F 11v-16, zápis z roku 1679.
53 SÚA - DZV 409, fol. K 3-9. K problematice viz blíže Kokošková, Z., Pokusy o zřízení biskupství v západních Čechách v rámci
rekatolizačních snah v 17. století. In: Z archivních depozitářů. Pavle Burdové k 70. narozeninám. SÚA Praha 1998, s. 46-56.
54 SÚA - DZV 398, fol. F 13-18.
55 SÚA - DZV 399, fol. K 3.